Tichošlap

Knihy Sylvy Lauerové mají mnoho nadšených příznivců. Je o nich totiž známo, že čtenáře přímo zavalí energií ukrytou v příběhu. Ať se jim to líbí, nebo ne. Snad proto je na místě upozornění, že tento román vás opět nebude šetřit. Je ponurý, tajemný a plný tichých paradoxů našeho života.

Šest dní, paralelní svět podzemí pražského metra, pět životních příběhů, které spojuje jen jedno - tiché kolíbavé kroky muže bez minulosti. Tři osudová setkání, lehce přehlédnutelná ve spěchu každodenního života.

Pokud by v české literatuře existoval žánr komorního thrilleru, pak by se Tichošlap mohl stát čestným zástupcem této literární kategorie. Sylva Lauerová nabízí svým čtenářům opět něco zcela nového. Delikátní, mrazivý i lidský román.

Hlavní linie příběhu je pečlivě uschována za každodenními obrazy obyčejných lidských životů - nezralé, nešťastné a samu sebe hledající Anety, zamilovaného a ambiciózního podnikatele Pavla, dominantní, úspěšné a citově okoralé galeristky Sonji a dvou starých žen. Životů, které spojuje jen jedno - přítomnost tichých kolíbavých kroků muže bez minulosti. Muže, který nemluví. Muže, který se ke spánku ukládá v temné místnosti starého činžovního domu a nekonečné hodiny tráví v prostorách pražského metra. Co v něm hledá? Co jej nutí nutí žít v paralelním světě mnoho desítek metrů pod zemí?

Lauerová si ponechává svůj sugestivní a autentický literární styl, tentokrát jej však obohacuje o nový, pozvolný a temný poetizující odstín, který dává románu Tichošlap zcela osobitý ráz.

Úryvek

Vstoupil a bezhlesně se sesunul do rohu. Schoulil se a začal plakat.
Jak si jen odpočinout v téhle jedovaté díře? Býval by okamžitě odešel, vrátil by se do podzemí, ale dnes k tomu už neměl sílu - tři dny, tři dlouhé dny se usilovně snažil vystopovat cokoliv, co by jej mohlo nasytit. Naléhavě hledal ve všech zákoutích, všech stanicích, ve vozech i na nástupištích. Nikde nic. Síla se z něj vytrácela, útlý pramínek energie každým dalším okamžikem mizející v nenávratnu byl zatím jen subtilním varováním, že by mohlo dojít k nejhoršímu. Vlastní nervozita rostla úměrně prohlubujícímu se zoufalství a pocit nespravedlnosti a bezmoci v něm rozhlodaly štěrbinu strachu. Nevydrží do Velikonoc, nevydrží. Potřebuje se nasytit, jinak nebude mít sílu k dalšímu úkolu.
Je starý a tak unavený…
Vzdechl.
Nachýlil se na bok a ještě před tím, než ulehl, vytáhl zpod kabátu list novinového papíru. Rozprostřel jej na zem a důkladně uhladil dlaní.
Do přítmí vystupovala tučná tištěná písmena. Ještě toto bylo nutné udělat.
Soustředěně a pomalu vytrhával z papíru jedno písmeno po druhém.
Pět písmen.
Pokládal je pečlivě vedle sebe do rohu. Zbytek novin zmačkal a strčil do kapsy. Písmena srovnal do řádku a uložil se ke spánku.